Tvrzení, že „každý zvuk je hudba“ ocení a docení jen ten, kdo se promeditoval a možná i protrpěl ke zjištění, že ucho slyší vždy jen v dokonalých intervalech (tzv. hudba sfér), ale mozek současníka ty dokonalé frekvence „překládá“ a vnímá jako ruchy, sykoty, rachoty, šumoty, vřískoty atd. Tibeťané přitom právě na tyto kategorie zvuky dělí a pracují s nimi jako s hudbou.
Tak jako každý mobil potřebuje občas „dobít“,
tak i náš mozek potřebuje vnější příděl elektřiny:
proto nemáme na uších víčka – celé věky jsme se dobíjeli i v noci zvuky přírody:
šuměním listů stromů nebo kapek deště, zvuky větrů
(od tichého vánku přes meluzínu až po rachot vichřice),
šploucháním potůčku, zurčením vodopádu,
nebo pravidelným hučením mořského příboje.
Zvuky přírody nás konejšily a vyživovaly.
Už Pýthagoras tvrdil, že „nemoc je jen špatná písnička“
a uměl prý hlasem vyléčit různé běžné nemoci.
Každá nemoc byla a je na počátku jen malinkým energetickým rozladěním.
Jenže my už jsme zapomněli, také pro vnější hluk,
co to je umění naslouchat svému tělu,
nevěnujeme pozornost jeho signálům,
a necháváme „rozladění“ dojít až do formy konkrétní nemoci.
Lékař pak léčí koleno, ale příčina byla a je původně zcela jiná.
Bioakustika je moderním „zviditelněním“ toho,
co člověk dělával (a opět bude muset zase začít dělat)
odjakživa: zpíval si.
Jakýkoliv stres má za následek jakési malinké rozladění
„písničky“ toho kterého orgánu, té které tkáně.
Dnes víme, že každá buňka zpívá, a je-li nemocná,
začne povrzávat a kňučet
(a rakovinné buňky i v ranném stádiu zhoubného bujení už jen chrčí).
Když si člověk zpíval (jako to naši předci dělávali dnes a denně),
ty stovky frekvencí v jeho (neškoleném) hlase pomohly
„doladit“ všechno do toho unikátního gigantického akordu lidství
– a člověk byl zdráv a schopen podat neuvěřitelné výkony.
Jenže my zpívat přestali.
Zpívají za nás profesionálové,
kteří se ovšem na konzervatořích učí své hlasy „zúžit“
a potlačit v nich tak všechny alikvoty,
tedy jeho léčebné složky,
a kteří (v televizi dodnes) jen otevírají pusy
– zpěv jen předstírají.
Dnes již ovšem také víme, že
„čím víc maminka jiný stav prozpívá,
tím lépe pak děťátko všestranně prospívá“.
Zvuk matčina hlasu, zvláště při zpěvu,
je pro miminko v bříšku jak signálem pohody,
tak především (zvláště pro utvářející se neurony v jeho rostoucím mozku)
zdrojem velmi výživných frekvencí.
Uvolnění hlasivek totiž znamená
uvolnění emočních bloků.
Z tohoto úhlu pohledu jsme všichni jen „oběti obětí“
a své nemoci jsme
zaprvé zdědili po předchozích generacích
(dědečkovo kouření ovlivní geny vnoučka,
nachlazení matky nebo stav jejích ledvin v těhotenství ovlivní,
protože se zkopíruje, zdravotní a psychický stav dcery),
zadruhé jsme si na ně „zadělali“ negativními emocemi v dětství a dospívání
(poškození rodiče nás spíše kritizovali a trestali, místo aby nás do sedmi let jen a jen chválili),
a zatřetí jsme je „podpořili“ tím, jak a co jíme,
pijeme, dýcháme, ale i myslíme negativního.
Přidejme pak války, hladomory, katastrofy
(tedy velmi negativní psychický stav těhotných žen
a tím i předávání a násobení nemocí v každé další a poškozenější generaci)
a vyjde nám současný stav světa.
Nemá cenu něco vyčítat rodičům či prarodičům
– ti ještě netušili, jak moc ovlivňujeme sebe a svůj svět
např. právě negativním myšlením
(kritizováním, vyčítáním, neschopností odpouštět atd.).
My už ale, poprvé v historii lidstva
(i když někteří jedinci o tom všem věděli vždycky)
začínáme vědět a tušit, proč a jak.
I invalida nebo umírající babička může zářit štěstím
a být tak sobě i ostatním jakýmsi sluníčkem
(a často jsou to právě lidé, kteří až po nějaké nehodě,
třeba na vozíku, našli skutečný smysl života
a jsou „zdraví“ víc než ti „zdraví“ kolem nich).
Již dávný čínský mudrc věděl, že
„chceš-li zjistit, v jaké atmosféře žijí lidé toho kterého království,
poslechni si, jaké písně zpívají“.
Jaké „písně“ (nezpíváme a spíše jen) vysíláme v dnešní době?
Stále rychlejší, hlasitější, soutěživější a negativnější.
Konfucius by tedy z projíždějícího auta,
ze kterého duní ohlušující duc duc duc,
správně usoudil,
že jsme uspěchaní, nesoustředění, hluší,
a že proto neumíme naslouchat a domluvit se
a neustále se jen přeme a soupeříme.
Hudba a zvuk jsou daleko důležitější, než jsme tušili
a než nám kdy řekli.
Tibeťané a Indové přitom věděli odjakživa, že
„ten, kdo pochopí zákony zvuku, pochopí i zákony vesmíru“,
a že „zatímco oko těká a neustále jen hledá, ucho nalézá“.
Naše civilizace je až z 90% vizuální:
naprostou většinu toho, co vnímáme, vnímáme očima
(a děti co nikdy nestály poblíž živé krávy, jsou přesvědčeny, že krávy jsou fialové).
Je nejvyšší čas, už v zájmu záchrany lidstva,
znovu se učit (svému tělu, přírodě kolem i partnerům ale i kolegům a oponentům)
naslouchat, a znovu začít,
od početí přes porod a výchovu až ke vzdělání,
zpívat.
Dnešní člověk by měl denně pět minut ráno, preventivně,
a nejméně deset minut před usnutím,
léčebně,
zpívat.
Děti, kterým jejich těhotné maminky stále zpívaly,
se rodí neuvěřitelně inteligentnější, zdravější, tolerantnější,
vyrovnanější a duchovnější než ty,
které „byly porozeny“ v nemocnicích, pardon, porodnicích.
Jak nahoře, tak dole a naopak. Planeta Země, na které
a které by její obyvatelé znovu začali zpívat,
by se (právě tak jako mysl člověka) mohla stát dokonalou,
protože preventivní
léčitelkou jakékoliv nemoci své i lidské
již v samém zárodku případného „rozladění“.
Každý člověk by mohl a měl umět zjistit „na vlastní uši“,
že „nemoc je jen špatná písnička“.
A stačilo by si pak zazpívat.
Vlastimil Marek, úterý 7. listopad 2006
